Náš příběh

Pavlík byl naše vymodlené miminko! Několik let jsme na něj čekali. Bohužel neměl lehký vstup do života. Během porodu nastaly komplikace a Pavlík skončil na neonatologické jednotce intenzivní resuscitační péče a já v narkóze kvůli komplikacím.

Pobyt v nemocnici byl dlouhý a dost traumatický. Dlouhou dobu jsme jezdili s Pavlíkem na kontroly do Centra vývojové péče. Pro jeho dráždivost byl ale dost nevyšetřitelný. Od miminka to s ním bylo velice náročné a místo radostného období jsme spíše zažívali peklo. Nikdo nám nedokázal říct a poradit jak mu pomoci.

Celé jeho dětství je plné lékařů, prohlídek, diagnostiky, hospitalizací nebo ergoterapií, cvičení a různého dojíždění za lidmi, kteří by mu mohli pomoci. Nakonec jsme ale stejně přišli na to, že to jsme právě my, máma a táta, kdo mu můžou nejvíc pomoci, protože žijeme v době, kdy je to prostě všechno stejně na samotných rodičích.

Prošli jsme si různými diagnózami a často okolí nechápalo, co řešíme. Nejvíc mě to mrzelo v práci, ale dnes mě to už nepřekvapuje. Vše se přikládalo traumatickému a náročnému porodu a Pavlíkovi stále všichni dávali čas, že to bude dobré a nějak se z toho dostane a vše dožene.

Jenomže my matky máme šestý smysl a věděla jsem od začátku, že je Pája jiný a nechtěla jsem ztrácet čas. Diagnózu dětský autismus dostal již ve 2 letech a následně nám ji další a další odborníci potvrzovali. 

Jsem ráda, že jsem si za vším stála, začali jsme to řešit včas a díky tomu jsme tam, kde jsme. 

Na dobré cestě!